O matkách - trpitelkách

Když jsem se rozhodovala, že chci mít a vychovat potomka, bylo to čistě sobecké rozhodnutí. A to i přes mé ne zrovna pro mateřství vhodné vlastnosti - pohodlnost, lenost, neochota cokoliv dělat (především v domácnosti).
Ale mimino je již mezi námi a péči potřebuje, přece nenechám toho tvorečka strádat, ba dokonce o ní pečuji ráda. Bez pocitu, že by to ze mě dělalo nějakou hrdinku. Prostě jednou jsem matka, mám dítě, tak se láskyplně starám. Ostatně jako každá matka.

Jenže mateřství přineslo do mého života také více lidí, kteří také mají děti. A objevila jsem fenomén matek - trpitelek. Tyto ženy se vyznačují především tím, že:

• Ony přece mají dítě, čímž prokazují světu nebývalý přínos a měly by dostat nejméně vyznamenání od Miloše, protože to je služba státu jak hrom. Vlastně při samotném plození myslely hlavně na prospěch státu a na to, jak vychovají nového daňového poplatníka.

• Ony, na rozdíl od jiných, neskutečně pro své dítě trpí a obětují se, jejich potomeček je vždy na prvním místě. Co na tom, že skáčou kolem dítěte nonstop a to už je naučené si vše vyřvat. Ony nejí, nespí, nemají žádné osobní volno. A bobánek si dělá co chce.

• Ony teda rozhodně kojily, kojí a kojit budou, na rozdíl od těch, co se na to prostě vyflákly a šuply robátku hned flašku. A pozor, taky neměly to kojení zadarmo a musely si proto vytrpět krutě! Ale ony to daly a tak zajistily svému potomkovi nehynoucí imunitu, zdraví až do smrti smrťoucí. Chtělo by to udělit ještě druhý metálek od Miloše.

• Ony by teda dítě nikomu na hlídání nedaly. Protože nikdo se nepostará tak dobře a matku nelze nahradit. Hlavně hrdinskou, sebeobětující matku - trpitelku.

• Ony by nemohly chudáčka děťátko plácnout, protože násilí nic nevyřeší. To je lepší bobánkovi stokrát bez úspěchu domlouvat. Hlavně, že nedojde k žádné újmě.

Nejvíc smutné na vypsaných bodech mi přijde to, že si to ty ženský dobrovolně vybraly a potom skuhrají. Skuhrání bývá ukončeno uznalým poplácáváním po rameni, jak to mají těžký a náročný, ale jak ony jsou nejlepší matky. Protože se přece tolik obětují. Na rozdíl od těch pohodlných.

Jako u všeho - ať si to ale každý dělá, co chce. Nicméně případy výše popsané mě tak nějak dokáží vytočit. Hlavně formulované a sdílené v dojemných statusech na Facebooku. Proč mě to rozčiluje? Protože mi mezi řádky předhazují, že jsem jako horší matka. Jenže horší v čem? Že se sebou nenechám orat? A že respektuji nejen dítě, ale i sebe, případně i manžela?

Neříkám, že moje bábetko není na prvním místě a že jí nesnesu modré z nebe. Snesu a ještě ráda. Jen si nemyslím, že by to byl kdovíjak hrdinský čin. Zkrátka funguju a jsme obě spokojené. Nezapomínám u toho ale ani na sebe. Ostatně nemám-li v této disciplíně zvané mateřská brzy vyhořet, musím mít občas nějakou zábavu, žejo. Takže v úterý se těším na vínečko s kámoškou, v dalším týdnu do práce. Mezi tím vezmu mímoše asi na nákupy, sice ve 3 měsících to ještě tak nedocení, ale ty časy přijdou. Ať si zvyká odmala, že holky jsou parádnice.